Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Cílem knihy Agrese a agresivita v předškolním a mladším školním věku z nakladatelství Portál je předat podstatné a výzkumy získané informace o současných dětech, a to v souvislosti s řešením situací, které běžně nastávají. Ukázka z knihy se zabývá základními sociálními potřebami, konkrétně potřebou podpory a opory. Teoretické pojednání je doplněno kazuistikou a jejím řešením. Nejenom ukázka ale celá publikace upozorňuje na zásadní výchovné chyby, kterých se dopouštějí dnešní rodiče. Kniha by neměla chybět v knihovničce učitelů mateřských a základních škol, využijí ji i rodiče a vychovatelé zejména v době předškolní docházky a těsně po zahájení školní docházky.
Vtisky pro vznik této potřeby je možné sledovat již v prenatálním období, a to v době, kdy nenarozené dítě začíná registrovat okolnosti vlastními smysly, kdy si začíná uvědomovat rozdíl mezi sebou samým a svým okolím. Nasvědčují tomu záběry kamer umístěných vědci v životním prostoru nenarozeného dítěte. Vkládáni palce do úst a podobné aktivity plodu pak můžeme chápat jako začátek uvědomováni si hranic svého těla, i když jednoznačný důkaz o tom, že si dítě uvědomuje existenci palce jako dílu sebe samého, nemáme. Plně si uvědomovat tělesné hranice je nejisté i těsně po narození, nevíme, zda dětský organismus nereaguje pouze instinktivně. Také proto je velmi významný fyzický kontakt, fyzické doteky po narození. A to především doteky realizované matkou dítěte, protože matku dítě chápe jako součást sebe samotného. Samozřejmě velký význam získavají později také fyzické kontakty s ostatními lidmi (otec, babička a další), kteří jsou dítětem chápáni jako „ne já“, jako vnější svět a zároveň budou součástí jeho nejbližšího sociálního okolí.
Všechny prožívané doteky stále hlouběji učí lidského jedince uvědomovat si tělesné hranice, chápat rozdíl mezi světem a sebou samým. Učí jej, kde je bezpečno (prožitek v těle, prožitek těla) a kde může být nebezpečno. Tento pocit je velmi významný a formuje mnohé vztahy k vnějšímu světu. Proto násilné narušování tělesných hranic, „nejistota v těle“ (bolestí, trýzněním a podobně) patří k nejhlubším a nejvíce traumatizujícím zážitkům s důsledky po celou dobu života lidského jedince. S přibývajícím věkem narůstá hmotnost dítěte a zvyšuje se také uvědomování si tělesných hranic. Stávají se natolik zřejmé, že o nich nepřemýšlíme, prostě je žijeme. Pocitově se také mění důvody přijímání fyzického kontaktu. Dítě je vyhledává v prožitku nejistoty, strachu, stejně jako v okamžicích, kdy chce být potvrzeno v kladném slova smyslu, že je to pravě ono, kdo to či tamto dokázalo. Pokud získá potvrzení kontaktem, upevňuje se jistota v těle. Upevňuje se informace, že tělo je významným nástrojem poznání a zároveň snad získává vtisk pro budoucnost, kdy samo bude ochotno příjemné fyzické kontakty nabízet.
Stejně jako má zásadní význam pro integraci, začlenění dítěte mezi ostatní členy rodiny a společnosti fyzický dotek, fyzická podpora, má svůj význam také pochvala, tedy opora psychická. O významu pochvaly pro motivaci, chuť poznávat bylo již napsáno mnohé. Pochvala upevňuje kladné vztahy, je významná pro sebepojetí a růst sebedůvěry. Podstatné je také pochvalou vedené usměrňování. Avšak je důležité, aby pochvala nebyla vedena jen v obecné rovině, ale aby byla konkrétní, aby dítě vědělo, za co je chváleno. Obecná pochvala („ty jsi naše šikovná holčička“ a podobně), která není doplňována pochvalou za konkrétní činnosti, může vést k falešnému sebevědomí a neschopnosti zvládat neúspěch. Zvláště významné je vedeni pochvalou za konkrétní projevy u předškolních dětí; současné učitelky prvních a druhých tříd základních škol shodně potvrzují velké problémy dětí při zvládání neúspěchu. Jde o děti dostatečně chválené, ovšem pochvalou nekonkrétní a často i neadekvatní, kdy děti jsou chváleny za vše včetně činností, která je zcela jiná, než ta, ke které byly původně vyzývány. Tak vzniká falešné sebepojetí, dítě se chápe jako výjimečné a nejlepší. Pokud tento názor dítěti škola nepotvrzuje, dojde u něj k rozčarování, které často svým postojem podporují také rodiče, např. hledaném viníka v paní učitelce, případně ve školském systému.
Zdá se, že dítě, které bylo dobře chváleno v rodinném prostředí (dostatek pochvaly za konkrétní činnosti), dokáže v pozdějším věku pochválit i samo sebe, dokáže lépe ocenit své dovednosti a lépe zvládá zátěž při srovnáni s dětmi, které kvalitně vedenou pochvalu často neprožívaly. Deficit se může projevovat výraznější sebestředností, nižším dopadem sociální korektury, které jedinci bude společnost nabiízet. Laicky řečeno, nechválenému dítěti bude méně záležet na tom, co si o něm druzí myslí, a to může ve
spojení s osobnostní dispozicí vést k mnoha až negativním důsledkům v sociální oblasti. Nechválený jedinec dokáže chápat svět jako veskrze nepřátelský, jako bojiště, ze kterého vyjde jako vítěz v případě, že z něj „něco urve“ ve svůj prospěch, nezávisle na důsledcích pro ostatní.
Když Anička nastupovala do první třídy, byla dítětem zcela školsky připraveným,avšak ne tolik školsky zralým. Její matka vyznávala alternativní životní styl, označovaný jako „Neohippies“. Vedla dítě k chápání přírody jako celku a člověka jako jedné z jejích součástí. Základem byla také zdravá výživa, ke které bylo dítě vedeno. Četné konflikty zažila Anička již ve školce, kdy po vzoru své maminky odmítala přijímat některé pokrmy, konzumovat běžné rohlíky z bíle mouky a podobně. Vše vyústilo ve speciální stravu, kterou matka dítěti do mateřské školy připravovala. Výchovně byla doma Anička vedena formou, kterou lze charakterizovat heslem: „vše, co děláš, je dobře, za vše je třeba tě chválit“. Obdobný přístup proto vyžadovala také v mateřské škole, a pokud nebyl, vynucovala si jej. Potíže s kolektivními limity často ústily do agresivních projevů – jak do vzteklého pláče Aničky, tak i do fyzické inzultace ostatních dětí. Proto se učitelky v mateřské škole přizpůsobily a skutečně Aničku chválily podle přání její matky.
V prostředí základní školy však nastal zlom. Anička neuměla přijmout prohru, nezvládala pocit, že není nejlepší, strádala, pokud nebyla podle svého zvyku a pohledu dostatečně chválena. Kvůli stížnosti matky a díky vstřícnosti vyučující na základní škole došlo na vyšetření v pedagogicko- psychologické poradně s cílem zjistit, zda vyučující opravdu dítěti neubližuje. Názor matky se nepotvrdil, naopak ji byla doporučena korekce – nasazení limitů a regulace pochvaly dítěte. Pro větší jednotnost postupu byla dále doporučena úzká spolupráce se školou, s vyučující. Vstřícná matka dovolila odborníkovi předat zprávu z vyšetření také do základní školy v plném znění. Paní učitelka proto začala s úpravou přístupu k Aničce. Pochvalu směřovala vždy konkrétně, nespokojila se jen s polovičním řešením, s pochvalou za každou cenu, jak původně vyžadovala Aniččina matka. K úpravě došlo až během docházky do druhé třídy základní školy. Velkou zásluhu na korekci měla babička, která začala bydlet ve společné domácnosti s rodinou Aničky, protože matka nastoupila do práce.
Příklad správné reakce učitelky: Děti byly instruovány, aby nakreslily sněhuláka. Kresba měla být podkladem k další činnosti. Anička nakreslila palmu. Paní učitelka přistoupila k Aničce: „To je hezká palma Aničko. A já jsem chtěla, abys nakreslila sněhuláka.“ „Já jsem chtěla nakreslit palmu, takovou jako máme doma,“ sděluje Anička. „Hm, ty jsi nakreslila takovou palmu, jako máte doma – a já jsem chtěla, abys nakreslila sněhuláka,“ opakovala vyučující a zůstala stát u Aničky. Ta po chvíli váhání papír obrátila a začala malovat sněhuláka.
Chování paní učitelky bylo velmi efektivní a správné. Pochválila původní kresbu dítěte (palmu) a nespokojila se s ní. Přes slučovací spojku „a“ trvala na svém, navíc zůstávala u dítěte. Další sdělení dítěte („takovou máme doma“) opakovala (tak jako je opakování základem v technikách aktivního nasloucháni) a dále opět přes slučovací spojku „a“, tedy ne přes vylučovací spojku „ale“, trvala na svém a neodcházela od dítěte. Daný přístup vyvolal v dítěti respekt směrem k autoritě a prostor k příjmu instrukce, aniž by se cítilo ponižováno, případně byl znehodnocován jeho původní nápad.
Materiál byl poskytnut zdarma nakladatelstvím Portál z publikace Agrese a agresivita v předškolním a mladším školním věku.Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.
