Afrika: šířková pásmovitost jako zrcadlová/osová souměrnost podle rovníku/osy s dopady na hydrologii řek Nil a Kongo

Cílem tohoto textu je zdůraznit geografický vzdělávací potenciál principu šířkové pásmovitosti (angl. Latitude Zone), který lze následně uplatňovat / analogicky používat i na jiných velkých/světových geografických regionech (v zahraničí se používá pojem globion, viz de Blij & Muller, 2006; Hynek & Vávra, 2012), například na americkém kontinentu. Dále pak ukázat na příkladu Afriky, jak klima ovlivňuje vodnost/velikost ročního průtoku afrických řek Nilu a Konga.

Text je určený učitelům, kteří jej jistě díky své erudici dovedou převést do svých hodin zeměpisu tak, aby to vyhovovalo jejich koncepci výuky a jejich žákům. K tomu má sloužit i vybraná uvedená literatura a internetové zdroje. Téma mohou učitelé zeměpisu také využít při výuce o českých řekách (v lokálním měřítku), například ve výuce o horních, středních, případně dolních tocích.

Šířková pásmovitost klimatu / osová souměrnost

Prostorové uspořádání podnebí na planetě Zemi je závislé na poloze daného povrchu vůči Slunci, na sklonu osy rotace Země vůči rovině oběhu Země kolem Slunce. To se projevuje v délce dne/noci (denní výkyvy teplot), ve střídání ročních období a v rozdílném množství přijímané energie na povrchu Země. Pokud by byl povrch Země homogenní (např. pouze nížinný povrch kontinentu), což v tomto textu předpokládáme, vytvořily by se na Zemi klimatické zóny/pásy, zonální uspořádání, podobné teplotním pásům/zónám.

S představou šířkové pásmovitosti klimatu na Zemi přišel do vědeckého poznání ruský klimatolog Wladimir Köppen (1846–1940), a to již v 80. letech 19. století (Köppen, 1936). Později se jeho klasifikace zpřesňovala. Dnes je nejznámějším výtvorem mapa klimatických typů. Jde o Köppen-Geigerovu mapu klimatických typů 1980–2018 (ZDE), která je založená na původní Köppenově mapě (zjednodušená mapa viz Obrázek 1).

Obrázek 1 Prostorové uspořádání pěti hlavních klimatických typů v období 1951–2000 (zvýrazněn rovník a obratníky)

 Köppen vymezil na mapě světa tyto základní klimatické typy:

1. Tropické (deštné) podnebí
2. Tropické (suché) podnebí
3. Mírné podnebí
4. Kontinentální podnebí (u Köppena „boreální“, tj. severní, mrazivé)
5. Polární podnebí, pokud ve vysoké nadmořské výšce, pak horské podnebí

Pokud analyzujeme mapu světa (Obrázek 1), pak je patrná výrazná plocha klimatického typu D (kontinentální podnebí) na severní polokouli. Na jižní polokouli plocha pevniny s tímto klimatickým typem chybí. Přehledné a „principiální“ (osově souměrné) uspořádání klimatických pásů je v Africe (v rozmezí typů A až B). Velké narušení tohoto uspořádání v Africe není dotčeno (záměrně z pohledu vhodnosti pro výuku) výrazným vlivem oceánu, prouděním vzduchu ani vlivem nadmořské výšky. Pro náš vzdělávací účel je vynechané podnebí na Madagaskaru.

Uspořádání klimatických pásů v Africe, kategorizace/typologizace

„Otec“ uspořádání klimatických pásů Köppen si vybral ve své knize z roku 1936 „poledníkový pás“ s africkým regionem jako ilustrativní příklad, ve kterém ukazuje uspořádání klimatických pásem od souostroví Špicberky po Antarktidu. Z tohoto pohledu se Afrika jeví jako vhodné území pro výuku o šířkové pásmovitosti / osové souměrnosti či shodnosti v uspořádání klimatických pásů/typů (Obrázek 2).

Obrázek 2 Uspořádání klimatických typů od souostroví Špicberky po Antarktidu podle Köppena z roku 1936

Pozorný čtenář si v Obrázku 2 všimne, že Köppen spojoval klima s vegetací, například s tropickým pralesem, se stepí či s tundrou. Musíme si uvědomit, že v době života autora klimatickým typům dominoval geografický/environmentální determinismus a vztah klima–vegetace byl silným tématem.

Dalším pravidlem, které ilustruje toto geografické myšlení, je vytváření typů – typologizace či kategorizace. Platí pravidlo, že při vytváření typů/kategorií se nesmí žádný typ překrývat a hranice území určitého typu by měla být co nejméně „rozostřená“. Typologizace (vytváření typů/kategorií, pro geografie je to regionalizace, vytváření regionů) nesmí nechat na mapě žádné místo prázdné, to znamená, že na mapě by nemělo být žádné prázdné/„bílé“ místo proto, že by žádná kategorie na něj „nepasovala“ (viz Obrázek 2). Köppenovo uspořádání pokrývá celý povrch Země. U Köppena, jeho mapy klimatických typů, jde o vytvoření systému klimatických typů (Köppen, 1936). Proto také to „vylepšování“, tedy zpřesňování jeho mapy na základě vědeckých metod/měření a následných analýzách, které trvá dodnes.

Právě kvůli „pojmenování/určení“ regionů, pásů se kategorizace používá nejen v zeměpisu. Je důležité také v této souvislosti upozornit na to, že kategorizace v zeměpisu nejvíce „pokřivuje“ zaměření na kategorie „nej-“, tedy extrémy, nebo pro někoho snad rekordy. Nejteplejší, nejchladnější, nejdeštivější, nejsušší, atd. Gersmehl (2005) kategorizace s nadměrným zdůrazňováním zeměpisných nej- (jakýchsi zeměpisných rekordů) nazývá categorilla, česky doslova kategorilou – tedy kategorizací za každou cenu a za všech okolností, aniž by dávala smysl, a potlačuje se význam uvažování/přemýšlení, zvláště při prvotním setkávání s problematikou.

Kategorizaci můžeme chápat jako určité uspořádání („přežvýkání“) učiva do tabulky, jak o tom mluví americký psycholog, zaměřený na učení, David Ausubel (1968). Ten zavedl na začátku 60. let pro tento postup/metodu pojmenovanou advance organizer, volně přeloženo jako nápomocné uspořádání. Ale nic se nemá přehánět. Chybou by bylo převzít kategorie (v tomto pojetí spíš dohodnuté či stanovené normy) a nacpat je do hlav žáků. A pak je od žáků striktně vyžadovat. Je nutné zdůraznit, že kategorie jsou užitečné při vstupu do problematiky, nebo jsou nápomocné pro žáky se sklonem k memorování. Ale námi uvažované téma „klimatické kategorie/typy“ jsou kategorie užitečné v zeměpisné výuce, jak s nimi může učitel dále pracovat. To si ukážeme dále.

Klimatické pásy v Africe: klimadiagramy a řeky Nil a Kongo

Pro zeměpisnou výuku je původní Köppenova mapa (Obrázek 2) příliš složitá a nepřehledná. Také se průběžně zpřesňovala, jak bylo řečeno výše. Pro téma klimatické pásy v Africe a řeky Nil a Kongo použijeme „zjednodušenou“ mapu/schéma na Obrázku 3.

Obrázek 3 Zjednodušená mapa (schéma) Afriky s klimatickými pásy a s africkými řekami Nil a Kongo (bez Madagaskaru) a se zvýrazněným rovníkem a obratníky

Mapa (mapové schéma) na Obrázku 3 musí splňovat podmínku reálného a odborně správného uspořádání klimatických typů/pásů a slouží jako základ pro další využití při učení. Možná by šla mapa ještě více „zjednodušit“ pro návodné pochopení žáků: tropy (vlhké – vlhké/suché – suché) – subtropy (vlhké) – mírné šířky. Středomoří je snad možné přiřadit (velmi zjednodušeně) k subtropům. Důvod? Většina Evropanů jezdí na dovolenou do této oblasti za mořem a podnebím, které je odlišné od mírného, kam patří většina Evropy. Ale tady je již volné pole působnosti každého učitele, jak vytvoří „svůj vzdělávací model“.

Roční chod průměrných měsíčních srážek a teplot

V tématu Podnebí/klima začneme použitím klimadiagramů, které najdeme na adrese německého portálu klimadiagramme.de ZDE. Klimadiagramy zobrazují roční chod průměrných měsíčních teplot a srážek.

Na Obrázku 4 jsou použité klimadiagramy na vybraných místech řeky Nil. Uspořádané jsou od horního po dolní tok Nilu.

Obrázek 4 Klimadiagramy vybraných míst na řece Nil

Zdroj: Mühr, Bernard (2018): Klimadiagramme weltweit, Afrika; Dostupné: https://www.klimadiagramme.de/index_2.html (získáno 10. 4. 2020)

Z uvedeného uspořádání klimadiagramů lze vyčíst, že nadmořská výška vybraných míst klesá od 457 m n. m. až téměř k mořské hladině (68 m n. m.). Dále pro klimadiagramy zvolených míst je charakteristický úbytek srážek od tropického deštného podnebí (972 mm/rok, typ A) po tropické suché podnebí (1 mm/rok, typ B), ve směru toku Nilu od jihu k severu (poledníkový směr) na severní polokouli.

Teplota v uvedených místech je determinována srážkami. Platí čím více srážek, tím vyrovnanější průměrná měsíční teplota během roku, a obráceně, čím méně srážek, tím větší výkyvy průměrných měsíčních teplot během roku. Voda v přírodním prostředí funguje jako obří „vodní chladič“, který zabraňuje teplotním výkyvům. Jaký má vliv toto uspořádání (teplot a srážek) na vodnost řeky Nil? To bude diskutováno dále.

Obrázek 5 Povodí řeky Nil a řeka Nil se zdrojnicemi. Zvýrazněný rovník a obratník Raka

Analogicky provedeme uspořádání klimadiagramů na řece Kongo, opět s uspořádáním od horního po dolní tok této řeky. Hodnocená oblast nemá tolik hydrometeorologických stanic, jako je tomu na řece Nil. Pro náš účel se dají využít dvě hydrometeorologické stanice, z toho jedna je na pravostranném přítoku řeky Kongo, na severním okraji Konžské pánve. Druhá stanice leží na západním okraji Konžské pánve, ze které řeka Kongo dále plyne v posledních 500 km v délce koryta do ústí v Atlantském oceánu (viz Obrázky 6 a 7).

Obrázek 6 Klimadiagramy vybraných míst na řece Kongo a jeho pravostranného přítoku na středním toku

Zdroj: Zdroj: Mühr, Bernard (2018): Klimadiagramme weltweit, Afrika; Dostupné: https://www.klimadiagramme.de/index_2.html (získáno 10. 4. 2020)

Z klimadiagramů míst na řece Kongo (jeho přítoku) je patrný malý výškový rozdíl, dále bohatost srážek během roku (proti celému toku Nilu) a vyrovnané průměrné měsíční teploty během roku (typ klimatu A). Prakticky celý tok řeky se nachází v tropickém deštném podnebném pásu/typu. Je nutné upozornit na rozdíl mezi oběma klimadiagramy – Bangui leží severně od rovníku a Brazzaville na jih od rovníku. Obě místa se liší obdobím v roce s nižšími průměrnými měsíčními srážkami – Bangui leden/únor a Brazzaville červen/červenec. Příčinou je zdánlivý pohyb Slunce mezi obratníky. Jaký má vliv toto uspořádání (chod průměrných měsíčních teplot a srážek) na vodnost řeky Kongo?

Obrázek 7 ukazuje prostorové uspořádání horní části povodí řeky Nil a celé povodí řeky Kongo v Konžské pánvi.

Obrázek 7 Část povodí řeky Nilu a celé řeky Kongo v Konžské pánvi (zvýrazněna jsou vybraná místa a rovník)

Vybrané hydrologické charakteristiky afrických řek Nil a Kongo

Hydrologické charakteristiky afrických řek Nilu a Konga uvádí Tabulka 1.

Tabulka 1 Vybrané hydrologické charakteristiky afrických řek Nil a Kongo

Zdroj: Shiklomanov, 2009, s. 79 (upraveno)

V rozdílech hydrologických charakteristik mezi oběma řekami dominuje průměrný odtok a jeho rozdělení během roku, vyjádřeno podílem za celé roční období. Rozdíl je také ve tvaru povodí obou řek, což z Tabulky 1 není patrné – povodí řeky Nil má podélný tvar v severojižním směru, povodí řeky Kongo má tvar blízký kruhu. Dále je z Tabulky 1 zjevné, že řeka Kongo dominuje v průměrném odtoku, který je navíc rovnoměrně rozložený během celého roku. Polovina z celkového ročního odtoku Nilu se uskuteční v podzimních měsících a další téměř jedna třetina v létě. Nejméně vody je v Nilu na jaře. Pokud odtok v ročních obdobích ještě více zjednodušíme, pak odtok řeky Nil je možné rozlišit na dvě období: první (bohaté na vodu) je léto–podzim a druhé (nedostatek vody) zima–jaro. To má dopady do hospodaření s vodou v egyptském zemědělství, které je na vodě z Nilu závislé. Tuto nerovnoměrnost měla pomoci odstranit Asuánská přehrada na egyptském území, v blízkosti hranice se Súdánem, budovaná v 60. letech, dokončená a uvedená do provozu v roce 1970. Tato přehrada (na místě původní staré a menší přehrady) měla především funkci kontroly množství vody mezi roky bohatými na vodu a roky suchými. Podle některých zdrojů může Asuánská přehrada díky své kapacitě zadržované vody nadlepšovat množství vody i několik let.

Z fyzických vlastností vodních toků můžeme v tomto tématu využít pojem spád řeky. Jak uvádí Vitásek (1956, s. 395), spád řeky je vyjádřený poměrem rozdílu výšek (myšleno vzhledem k hladině moře) hladiny vody pramene a hladiny vody v ústí k délce celé řeky. Analogicky je možné charakterizovat i spád jednotlivých úseků řeky. Matematické vyjádření této funkce je následující:

Kde S je spád řeky, V1 výška pramene, V2 výška ústí (v našich příkladech je výška ústí řeky 0 m, protože obě řeky ústí do moře/oceánu). V1 a V2 mohou být také nadmořské výšky míst na řece – V1 je s vyšší a V2 s nižší nadmořskou výškou. D je délka celého toku řeky (nebo úseku). Spád se uvádí v metrech na 1 km nebo v promilích (‰).

Vitásek uvádí příklad výpočtu spádu na hladině ruské řeky Volhy u Ostaškova (213,4 m n. m) a v Astrachani (-25,6 m n. m., tedy pod úrovní hladiny moře! Volha ústí do Kaspického jezera/moře, jde o bezodtokovou oblast). Rozdíl výšek je 213,4 + 25,6 = 239 m. Vzdálenost obou míst je 3 349 km. Délku toku v km je nutné převést na metry. Spád Volhy je:

239 : 3 349 000 = 0, 00007, neboli 0,07 m na 1 km (tj. 0,7 ‰)

Vitásek upozorňuje, že podle spádových poměrů se tok řeky dělí na horní, střední a dolní.

Současné odborné texty místo spádu prosazují pojem sklon toku. Je to stejné jako technický parametr „podélný sklon“ železniční trati.

Spád/sklon toku řeky Nilu mezi městem Chartúm, které leží na soutoku Bílého Nilu (teče z jihu na sever, začátkem je výtok z Viktoriina jezera), a Modrého Nilu (teče z východu na západ z Etiopské vysočiny, vytéká z jezera Tana) a Asuánskou přehradou (možno považovat za střední tok) je výškový rozdíl 290 m a délka toku 1 850 km. Hodnota spádu je 0,000157 neboli 0,157 m na 1 km (tj. 1,57 ‰). V porovnání s uvedeným příkladem Volhy (jeho dolním tokem) je spád/sklon toku Nilu v této části (možno považovat za střední tok) vyšší.

Obecně platí pravidlo: Nejvyšší spád/sklon toku řeky je v horním toku, nejnižší v dolním toku (u hlavních řek v ústí do moře). V případě Volhy jde o ústí do jezera v bezodtokové oblasti.

Obrázek 8 Hydrologické poměry v povodí Nilu

Co se týká průtoku Nilu, tak na Obrázku 8 je dobře patrné, že průtok roste zhruba k jižní hranici Egypta se Súdánem (k Asuánské přehradě). Na tomto místě jsou vydatné přítoky, které bilanci Nilu nadlepšují vůči výparu/odběru vody. Následně až k deltě průtok Nilu klesá, protože protéká oblastí se suchým podnebím. V tomto úseku toku Nilu chybí vydatné přítoky a voda z řeky se vypařuje, a také je nadměrně využívaná v zemědělství. Vodní bilance je záporná.

Délka toku Konga mezi Kinshasou a ústím do Atlantského oceánu je 500 km. Jde o dolní tok. Výškový rozdíl mezi uvedenými dvěma místa je 270 m. Spád/sklon toku řeky Kongo mezi Kinshasou a ústím do oceánu má hodnotu 0,00054 neboli 0,54 m na 1 km, tj. 5,4 ‰). Spád Konga v Konžské pánvi se uvádí 0,7 ‰ (pánev má ploché dno). V tomto srovnání je výše uvedené pravidlo o spádech/sklonech v částech říčních toků porušeno. Je nutné si uvědomit, že řeka Kongo vytéká z ploché Konžské pánve a vyšším spádem/sklonem se dostává do ústí v Atlantském oceánu (nadmořská výška ústí je 0 m n. m.).

„Zrcadlení“ klimatických pásů ve vztahu k vodním tokům na jižní polokouli je omezené nedostatečnou plochou pevniny (i africký kontinent je plošně méně rozsáhly na jižní než na severní polokouli). Proto v tomto ohledu jde o jakési domýšlení toho, jak by uspořádání vodních toků vypadalo a jaké by tyto vodní toky měly hydrologické charakteristiky.

Propojení hydrometeorologických a hydrologických charakteristik afrických řek Nil a Kongo

Klíčovou geografickou charakteristikou v tématu klimatických pásů/zón v Africe je zrcadlové uspořádání pásů od rovníku směrem k obratníkům v šířkové pásmovitosti / osové souměrnosti. A další podstatnou znalostí je směr toku vybraných afrických řek Nil a Kongo.

Tok Nilu kopíruje poledníkový směr od jihu k severu a protíná klimatické pásy, které se liší bohatostí srážek (viz klimadiagramy). Díky bohatosti zdrojů vody v horní části toku řeka Nil nevysychá ani v suchých oblastech, které překonává, ale její průtok klesá. Průtok vody v korytě Nilu také kolísá během roku (viz Tabulka 1).

Určitou analogii změny klimatických charakteristik můžeme využít i mimo tuto oblast v kontinentálním klimatu (veletoky v sibiřské oblasti Ruska).

Řeka Kongo teče převážně od východu k západu (rovnoběžkový směr) a v jednom klimatickém pásu, který je bohatý na srážky. Vodnost/průtok se zvyšuje od pramene k ústí a je během roku stálý.

Otázky a odpovědi k dané problematice (vhodné pro 2. stupeň ZŠ, nižší ročníky G, a základ pro vyšší ročníky G)

Výše uvedené poznatky, informace, případně dovednosti je možné evokovat následujícími otázkami a odpověďmi, případně navrženými úkoly.

Tabulka 2 Otázky a úkoly v tématu klima a řeky Nil a Kongo. Doplněno o kognitivní dimenzi podle Andersona & Krathwohla 2001

Zdroj: Jaroslav Vávra

Úkoly a dovednosti (vhodné pro 2. stupeň ZŠ, nižší ročníky G, a jako základ pro vyšší ročníky G)

Z výše uvedených poznatků je možné vytvořit úkoly pro žáky k tématu klima a vodní toky v Africe a obecně (kognitivní dimenze podle (Anderson & Krathwohl, 2001; Vávra, 2011).

Tabulka 3 Návrhy úkolů v tématu klima a řeky Nil a Kongo. Doplněno o kognitivní dimenzi podle Andersona & Krathwohla 2001

Zdroj: Jaroslav Vávra

Klimatické pásy ve spirálově uspořádaném učivu

Na 2. stupni se objevuje, a to už v 1. pololetí, či na přelomu 1. a 2. pololetí, v 6. ročníku, téma klimatických pásů/zón a následně se objevují další pásy (např. teplotní, půdní, vegetační, případně další). Z našich zkušeností se ukazuje, že je z hlediska vývojové psychologie potřeba věnovat se u takto starých žáků propojení klimatických pásů/typů a biomů ve zjednodušené podobě: deštný les – savana – poušť – step – lesy mírného pásu + tajga – tundra – ledová poušť. Úmyslně se vynechává dost specifická oblast „středomoří“. Je to jakýsi návrat k samotnému začátku/původu Köppenovy mapy klimatických typů. Pro bystřejší žáky je možné biomy charakterizovat ve vztahu srážky–výpar, například v tropických pouštích převažuje výpar. V mrazových pouštích je minimální výpar, voda se ve zmrzlém stavu drží a kumuluje na povrchu (neodtéká, nevypařuje se). Přehledné uspořádání biomů / vegetačních pásem a podnebných pásem poskytuje Kehl (2013, ZDE) z Technické univerzity v Berlíně.

Pro takto staré žáky je možné se zaměřit na podmínky pro růst stromů, které jsou limitovány dvěma klimatickými ukazateli – dostatkem srážek, které převažují nad výparem (tropický pás kolem rovníku a mírný pás – cca 50. a 60. stupeň zeměpisné šířky) a teplotou (pokud průměrná měsíční teplota dvou nejteplejších měsíců nedosahuje 20 stupňů C, stromy nemají podmínky růstu, jde o „šířkovou“ hranici lesa). Proti stromům/lesům je vhodné uvádět pásy/zóny zcela nebo téměř bez vegetace (pouště – tropické, mírné, polární). Žáci 6. třídy spíše rozumějí výrazným protikladům či extrémům než jemným nuancím.

V tomto tématu se pohybujeme minimálně ve třech přírodních sférách – atmosféře, hydrosféře a biosféře. Právě atmosféra činí žákům v 6. ročníku potíže (ne všem, a záleží na učiteli!), když začnou vedle podnebných pásů probírat i tepelné pásy Země (zaměření na atmosféru a globální cirkulaci vzduchu v atmosféře). Teplota vzduchu (tepelné pásy/zóny) souvisí s atmosférou (vliv na vytváření tlakových útvarů a proudění vzduchu – souvisí spíš s počasím, více např. ZDE). Klimatické pásy/zóny či köppenovské typy souvisejí s ročním chodem průměrných měsíčních teplot a srážek (znázorněno klimadiagramem). Určitým propojením klimatu a vodstva může mladším žákům pomoci konkrétní znalost vybraných hydrologických charakteristik velkých vodních toků, zvláště pak u řeky Nil s tokem napříč (poledníkovým směrem) odlišnými klimatickými podmínkami (srážky, teplota, případně jejich roční chod).

Znalost vztahů (klima–vodstvo) umožňuje starším žákům lépe rozumět a interpretovat vztah klima–vodstvo–zemědělství. Případně analogicky používat nabytých znalostí. Např. jak interpretovat (ne popisovat) veletoky sibiřských řek – Ob, Jenisej, Lena, které směřují od jihu k severu (poledníkovým směrem).

Pro žáky vyšších ročníků gymnázia lze toto téma rozvíjet více do socioekonomické/humánní oblasti (klima, výšková členitost povrchu a vnitrozemské vodní cesty, vodní tok jako počáteční průmyslový lokalizační faktor a dal.). Žáci také mohou více propojovat fyzicko-geografické znalosti s humánně-geografickými, například s hlubším pochopením kulturních oblastí (staré civilizace založené na vodě – meziříčí Eufrat/Tigris, Nil, Indus, Jang-c´-ťiang) a porovnat stav těchto oblastí v minulosti se současným stavem i s možným výhledem do budoucnosti.

Použitá literatura

Internetové zdroje

Beck, C., Grieser, J., & Rubel, F. (2005, January). Characterizing Global Climate Change by means of Köppen Climate Classification. Retrieved March 22, 2020, from https://www.researchgate.net/publication/255532038_Characterizing_Global_Climate_Change_by_means_of_Koppen_Climate_Classification.

Eriksen, S., O’Brien, K., & Rosentrater, L. (2008). Climate Change in Eastern and Southern Africa. Impacts, Vulnerability and Adaptation. Oslo: Department of Sociology and Human Geography, University of Oslo. Retrieved April 10, 2020, from https://pdfs.semanticscholar.org/cfd6/0b4ec9e93821b6de0916e53753996fb085d2.pdf?_ga=2.169470753.188589398.1586789820-195861824.1584906184.

FAO. (2011). Hydrological Regime in the Nile Basin. Mean annual flow of the Nile and main tributaries upstream of Lake Nasser. Retrieved March 24, 2020, from Food and Agriculture Organization.

Hynek, A., & Vávra, J. (listopad 2012). Dešifrovací klíč k současným geografiím. Aneb Úvod do geografie (v konvenční terminologii). Získáno 10. červenec 2015, z Geovzdělávání 2012: https://www.kge.tul.cz/cs/geoedu2012/327-desifrak-geografickeho-vzdelavani.

Kehl, H. (2013). Vegetationsökologie Tropischer & Subtropischer Klimate (LV 1998-2016)Institut für Ökologie. Abgerufen am 15. April 2020 von Institut für Ökologie. Ökosystemkunde/Pflanzenökologie: https://lv-twk.oekosys.tu-berlin.de/project/lv-twk/04-intro-3-twk.htm#topstart.

Köppen, W. (1936). Das geographische System der Klimate (Bde. Handbuch der Klimatologie, Band. 1, Teil C). Berlin: Verlag von Gebrüder Borngraeger. Abgerufen am 22. März 2020 von https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/3c/Das_geographische_System_der_Klimate_%281936%29.pdf.

Rutledge, K., Ramroop, T., & Boudreau, D. (2011, January 21). Irrigation. Retrieved April 6, 2020, from Encyklopedic Entry: https://www.nationalgeographic.org/encyclopedia/irrigation/.

Vávra, J. (5. květen 2011). Proč a k čemu taxonomie vzdělávacích cílů? (Výzkumný ústav pedagogický v Praze) Získáno 5. květen 2011, z Metodický portál: Články: http://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/11113/proc-a-k-cemu-taxonomie-vzdelavacich-cilu-.html/.

Další internetové zdroje jsou uvedené přímo v textu pod linkem ZDE (nutno na něj kliknout).

Tištěná literatura

Anderson, L. W., & Krathwohl, D. R. (2001). A Taxonomy for Learning, Teaching and Assessing (Abridged Edition ed.). New York: Addison Wesley Longman, Inc.

Ausubel, D. P. (1968). Educational Psychology. A Cognitive View. New York: Holt, Rinehart and Winston, Inc.

Biggs, J., & Tang, C. (2011). Teaching for Quality Learning at University. Maidenhead: Open University Press.

Bloom, B. S. (1956). Taxonomy of Educational Objectives.The Classification of Educational Goals. Handbook I: Cognitive Domain (Reprinted 1968 ed.). New York: David McKay Company, Inc.

Červený, P., Dokoupil, J., Kopp, J., Matušková, A., & Mentlík, P. (2003). Zeměpis 6, učebnice pro základní školy a víceletá gymnázia. (1. vyd.). Plzeň: Fraus.

Červený, P., Kopp, J., Mentlík, P., & Rousová, M. (2013). Zeměpis 6, učebnice pro základní školy a víceletá gymnázia. Nová generace (1. vyd.). Plzeň: Nakladatesltví Fraus.

de Blij, H. J., & Muller, P. O. (2006). Geography. Realms, Regions and Concepts (12th Edition ed.). John Wiley & Sons.

Gersmehl, P. (2005). Teaching Geography (1th ed.). New York: The Guilford Press.

Harapat, J. (1907). Rozpravy zeměpisné. Hledě zvláště k cíli a účelu, k obsahu i rozsahu, k osnovám, methodám a pomůckám, jakož i k historickému vývoji vědy a učby zeměpisné. (Sv. Díl I.). Praha: Nákladem „Dědictví Komenského“, tiskem Ladislava Grunda.

Hübelová, D., Novák, S., & Weinhöfer, M. (2015). Zeměpis. Přírodní obraz Země. Učebnice 2. díl (4. vyd.). Brno: NOVÁ ŠKOLA s.r.o.

Köppen, W. (1936). Das geographische System der Klimate (Bde. Handbuch der Klimatologie, Band. 1, Teil C). Berlin: Verlag von Gebrüder Borngraeger. Abgerufen am 22. März 2020 von https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/3c/Das_geographische_System_der_Klimate_%281936%29.pdf.

Pluháčková, M., Duffek, V., Stacke, V., & Mentlík, P. (2019). Kritická místa kurikula zeměpisu na 2. stupni základní školy. V 6. ročníku. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni.

Shiklomanov, I. A. (Ed.). (2009). Hydrological Cycle (Encyclopedia of Life Suport Systems ed., Vol. 2). Oxford: Eolss Publishers Co. Ltd.

Vitásek, F. (1956). Fysický zeměpis. Ovzduší a vodstvo (Sekce geologicko-geografická. 4. vydání, opravené a doplněné. vyd., Sv. I). (R. Kettner, Editor) Praha: Nakladatelství Československé akademie věd.