Adaptace nových dětí na prostředí mateřské školy

Pravidla
Autor Mgr. Michael Novotný

Hezké hračky u nás máme,
a protože je nás víc.
Když je chceme, požádáme,
kamarád nám vyjde vstříc.

V naší třídě nekřičíme,
je v ní potom velký hluk.
My se radši domluvíme,
malí, velcí, holka, kluk.

Naše školka
Autor Mgr. Michael Novotný

Do školičky chodím rád,
jsem tu s každým kamarád.
S klukama i holkama,
hrajeme si od rána.

Další mé doporučení se týká určení míst u stolečku.

Osvědčilo se mi, že když má každé dítě své místo při svačinách a obědu, nedochází mezi dětmi k roztržkám a agresivnímu chování. Pokud ale pracujeme s částí dětí u jednoho stolečku, může si každý sednout, kam chce, nebo kde je zrovna volno. Pozor, nezapomeňme toto pravidlo na začátku dětem vysvětlit! Mohla by totiž nastat pro dítě nepřehledná situace, že má své místo a svoji židličku, a současně přijde informace, že na jeho místo si může kdokoli sednout. Dítě pak má v systému chaos a přestává mu rozumět.

S ohledem na bezpečnost bych doporučoval hned na začátku školního roku dětem vštípit další zásadu:

• Když odcházíme od stolečku, je potřeba si zasunout svoji židličku, aby si o ni nějaký kamarád neublížil. 

Také pravidla týkající se etikety jsou pro děti důležitá.

• V naší třídě jsme se s kolegyní rozhodli, že děti naučíme, aby čekaly s konzumací polévky na všechny své kamarády. Začínáme tedy jíst až v momentě, kdy mají všichni nalitou polévku a učitelé jim popřejí dobrou chuť.
• Od jídla nevstáváme, pokud si nejdeme odnést talíř, nebo si nejdeme pro druhé jídlo.
• Děti do jídla nenutíme, ale nabízíme jim, ať trošku ochutnají, třeba jim zachutná a oběd snědí.

Při úklidu hraček doporučujeme drobnou motivaci v podobě například obrázku nebo samolepky, kterou si mohou pak vzít domů. Neberme toto jako „úplatek“, ale spíš jako určitý motivační prostředek. Děti pak mají pocit, že vše nedělají jen proto, že to paní učitelka nebo pan učitel řekli.

Nabízíme jednu velice pěknou a hlavně účinnou „vychytávku“, jak upoutat pozornost dětí bez toho, abychom na ně museli zvyšovat hlas (tip od jedné zkušené paní učitelky). Učitel jednoduše zvedne ruku a klidným hlasem řekne: „Kdo mě slyší, zvedne ruku“. Možná budete překvapeni, jak to funguje.

Pomoc či rada může přijít samozřejmě i od rodičů. Jeden chlapeček měl ještě donedávna obrovský problém s tím, že musí v mateřské škole zůstávat až do odpoledne. Rodiče již z toho byli zoufalí, protože oba pracovali a babička prostě pro chlapečka po obědě z nějakých důvodů nemohla. Pak přišel tatínek s velice jednoduchým nápadem. Synkovi do mateřské školy přinesl jeho oblíbenou deku a polštář. Chlapeček je od té doby naprosto klidný a na spaní je vždy jako první převlečený do pyžama.

Empatie

Vcítit se do pocitů dětí by pro nás, profesionální pedagogy, mělo být více než samozřejmostí. Není žádným naším ponížením, přiblížit se úrovni dítěte tak, aby v nás vidělo partnera, nikoli někoho, kdo po nich pořád něco chce. Zvláště u nejmenších dětí je vhodné, například při komunikaci s nimi, sehnout se k nim nebo si kleknout. Vžijme se do postavení malého dítěte, jak na nás kouká až s nepřirozeně zakloněnou hlavičkou. Asi by nám dospělí na jejich místě připadali jako obři.

V naší mateřské škole je obvyklé, že první týden rodiče děti vyzvedávají po obědě a že žádné z nich nezůstává do odpoledne. Pro dítě je obrovskou zátěží už jen dopolední pobyt v neznámém prostředí.

Prvních čtrnáct dní také dovolujeme rodičům zůstávat s dětmi v mateřské škole do dopolední svačiny. Vzdělávací činnosti to nijak  nenarušuje, protože jsou zpočátku zaměřeny právě na adaptaci. Rodiče sami v průběhu adaptačního období odcházejí, pokud vidí, že jejich dítě pobyt v novém kolektivu a prostředí zvládá. Je to služba nejen dětem, ale také rodičům, kteří v mnoha případech zvládají pobyt svého potomka v mateřské škole daleko hůře než samotné děti.

Velice důležité je neustále ujišťovat dítě, že si pro něho rodiče určitě přijdou, ale že teď jsou v práci a hned jak skončí, budou spěchat do školky, aby si jej vyzvedli. Dítě toto potřebuje slyšet, pro něj je tato informace velice zásadní. Učitel-profesionál zvládá tato ujištění opakovat "donekonečna".

Děti v tomto adaptačním období jsou velice přecitlivělé a vyžadují pozornost dospělého. Určitě doporučujeme, pokud dítě tuto potřebu má, vzít jej do náručí a „pomazlit se s ním“. Víme, že zvláště pro ženy je velice fyzicky namáhavé třeba dvacetkrát za den zvedat děti do náručí. Děti se tím ale zklidní, budou se cítit bezpečně - a to je věc, o kterou nám všem jde především – bezpečné a podnětné prostředí.

Pokud má dítě potřebu sdělit vám nějakou informaci, doporučujeme jej vyslechnout až do konce, případně poradit nebo pochválit. Pokud se dítě rozhodlo vám tuto informaci sdělit, pak je to pro něj důležité.

Velmi často řešíme v mateřské škole problém oblékání malých dětí, které ještě nedávno nosily pleny a dudlík. Ač jsou děti malé, je potřeba od nich vyžadovat určitý díl participace na oblékání. Zkušení učitelé vědí, že oblékat například sedmnáct dětí je až dvacetiminutový maratón. Pokud máte heterogenní třídu, pak doporučujeme zapojit do oblékání kamarádů starší děti. Menším dětem (i vám) to pomůže a starší získají ten úžasný pocit potřebnosti a důležitosti.

V případě neustávajícího pláče je vhodné dítě zabavit nějakou aktivitou, aby nemělo čas myslet na trauma z nepřítomnosti matky či otce.

V prvních týdnech se můžeme také setkat s agresivitou u dětí. Ta je dána tím, že dítě se doma nemusí dělit o prostor a hračky s tolika jinými dětmi. Děti ve věku kolem tří let ještě nezvládají kooperativní hry a spíš než spolu si hrají vedle sebe. Pokud se tedy s agresivitou setkáme, je důležité ji od prvopočátku potlačovat. Hlavním prostředkem je komunikace. Doporučujeme vzít si obě děti stranou a vysvětlit jim, že takové chování není hezké a že se to mezi kamarády nedělá. Poté by se měl agresor napadenému omluvit. Pokud si agresivní dítě nebude ani po rozhovoru uvědomovat, že dělá něco nepřípustného, pak je nasnadě trest. Trest v podobě usazení dítka ke stolečku, kde si může třeba malovat nebo kreslit.  Něco jiného je vcítit se do pocitů dítěte a něco jiného je tolerovat násilí ve třídě. Hlavně problém řešme, protože dlouhodobé zanedbávání může mít za následek i frustraci či deprivaci ubližovaného.

Co se týče vzdělávacích činností, praktikujeme zpočátku více spontánní a neřízené aktivity, později je kombinujeme s činnostmi řízenými (především dramatickými a pohybovými).

I když po prvním měsíci vyčerpávajícího úsilí začne postupně docházet ke zlepšení, nepolevujme v upevňování pravidel a buďme i nadále důslední.