Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
<p>V rámci aktivit projektu Klíče pro život směřujících k podpoře a rozvoji myšlenky uznávání neformálního vzdělávání byla také provedena analýza postoje vzdělavatelů a zaměstnavatelů k této problematice. Kvantitativní a kvalitativní šetření odhalilo některé stereotypy ve vnímání neformálního vzdělávání ze strany zaměstnavatelů a vzdělavatelů a zároveň jeho výsledky upozornily na potřebu rozvoje komunikace mezi těmito sociálními partnery. Jednotlivé kapitoly závěrečné zprávy nabízejí přehled vybraných nástrojů pro uznávání neformálního vzdělávání, českou i evropskou zkušenost s tímto procesem, upozorňují na bariéry při uznávání neformálního vzdělávání. Řada dílčích grafů dovoluje například sledovat vnímání důležitosti vybraných měkkých kompetencí jednotlivými vzdělavateli a zaměstnavateli. </p>
Hlavní a vedlejší zjištění
Mezi základní otázky spojené s uznáváním neformálního vzdělávání patří otázka, co je předmětem uznávání samotného. Měli bychom se tedy v první řadě ptát, co má být vlastně uznáváno, či přesněji které prvky neformálního vzdělávání mají být uznávány a proč? Přitom v případě vzdělavatelů a zaměstnavatelů zvláště musí být odpověď v ryze praktické rovině. Pro vzájemnou komunikaci je však důležitý také společný jazyk. A právě v tomto bodě šetření odhalilo některé negativní stereotypy, se kterými se při snahách o zajištění lepší znatelnosti výsledků neformálního vzdělávání bude nutno vypořádat.
V první řadě problematizuje vzájemnou komunikaci neusazený slovník a v návaznosti na něj také nejasně vymezený koncept neformálního vzdělávání. Ve strategických dokumentech i právních předpisech se objevují různé kontexty, ve kterých jsou pojmy jako neformální vzdělávání, zájmové vzdělávání, případně další vzdělávání různě, pokud vůbec, vyloženy . V této situaci je velmi obtížné sledovat názory na oblast, která je vymezena velmi volně, zmatečně či vůbec. Samotnému šetření postojů tak mnohdy předcházelo alespoň základní objasnění pojmu a konceptu. V chápání respondentů se pak neformální vzdělávání asociovalo s rekvalifikacemi a certifikacemi dílčích kvalifikací.
Na terminologické obtíže navazuje nezřídka představa, že neformální vzdělávání je polem, na kterém jsou rozvíjeny tzv. měkké dovednosti, na rozdíl od formálního vzdělávání, které svého účastníka vybavuje dovednostmi tvrdými. Toto tvrzení ilustruje postoj některých zaměstnavatelů, který indikuje porušení komplementarity mezi jednotlivými formami učení tak, jak jsou vetknuty do programu celoživotního učení. Představa zaměstnavatelů, že formální vzdělávání je ve skutečnosti méně důležité než vzdělání neformální kombinované s praxí na konkrétní pozici, je jasnou výzvou především pro vzdělavatele.
Financování vzdělávání
Uveďme ještě jiný palčivý aspekt související s financováním neformálního vzdělávání, jehož realizace je velmi často podmiňována dotacemi ze strukturálních fondů EU. Vyústěním této situace může pochopitelně být nechuť realizovat v budoucnu jakékoliv „nepovinné“ vzdělávání bez subvencí, tj. za úhradu, ale také riziko, že vzdělávání nebude realizováno i přes poptávku a schopný lektorský tým už jen proto, že zaměstnavatel jednoduše nezaměstná zběhlého fundraisera. Nedostatečné finanční zdroje jsou také vzdělavateli a zaměstnavateli uváděny jako nejvýznamnější bariéra v uznávání neformálního vzdělávání.
Rozvoj měkkých kompetencí
Mezi primárně sledovanými otázkami a tudíž i hlavními zjištěními analýzy bylo vnímání důležitosti měkkých kompetencí získávaných v neformálním vzdělávání. Porovnáním žebříčku kompetencí, které lze dle názoru vzdělavatelů získat v neformálním vzdělávání, a žebříčku kompetencí, které sami vzdělavatelé poskytují ve svých programech, zjistíme, že v obou případech jsou vysoce hodnoceny „spolupráce“ a „týmová práce“, z čehož lze usuzovat na nabízející se vzájemné ovlivňování obou sfér vzdělávání. Prostor k doplňování se otevírá v případě kompetence „umění navazovat kontakty“, tedy kompetence komunikační či občanské. Tu lze dle vzdělavatelů dobře rozvíjet v neformálním vzdělávání, méně se tak děje v jejich vlastních vzdělávacích programech. Stejně tak přináší dle vzdělavatelů neformální vzdělávání prostor pro rozvoj komplexního myšlení či kreativity. V případě zaměstnavatelů jsou mezi kompetencemi, které lze rozvíjet neformálním vzděláváním, vysoce hodnoceny právě ty kompetence, které zároveň očekávají od svých zaměstnanců – tedy spolupráce a týmová práce. Zdá se, že vzájemně obohacující spojení mezi zmíněnými sférami máme na čem postavit.
Odstranění bariér uznávání neformálního vzdělávání
Analýza postoje vzdělavatelů a zaměstnavatelů k uznávání neformálního vzdělávání přinesla zajímavá zjištění z oblasti vnímání neformálního vzdělávání i možností spolupráce při jeho uznávání. Zároveň je ale tento proces zatížen množstvím negativních stereotypů, které bude nutné odstranit.
Například proces výběru zaměstnanců s sebou v poslední době přináší stále větší a větší důraz na měkké dovednosti, ponejvíce u vedoucích pozic. Zároveň přitom zaměstnavatelé obecně oceňují takového zaměstnance, který umí komunikovat s ostatními, je týmovým hráčem. Můžeme se domnívat, že tento relativní rozpor souvisí také s neochotou zaměstnavatelů investovat následně do vzdělávání v oblastech měkkých kompetencí z důvodu nedostatku finančních zdrojů. Přednost mají jednoduše zaměstnanci na vyšších pozicích, ostatní jsou při nedostatku zdrojů celkem logicky vzděláváni především ve „tvrdých dovednostech“ nutných pro samotnou produkci. Přitom spojit očekávání a všemožně omezovanou realitu nemusí být až tak obtížné, uvědomíme-li si, že zde máme oblasti, které přinášejí zásadní podněty pro rozvoj klíčových kompetencí (nejen těch měkkých). Jednou z nich je neformální vzdělávání realizované v občanských sdruženích a školských zařízeních pro zájmové vzdělávání, kde při aktivitách v kroužcích a oddílech či při dobrovolnické práci roste nemálo budoucích zručných zaměstnanců či šikovných manažerů schopných řešit výzvy týmově, inovativně, poctivě i kriticky zároveň.
Budeme-li umět zde získané znalosti, dovednosti, schopnosti smysluplně popsat a zaznamenat společnou řečí zaměstnavatelů a vzdělavatelů, bude obvyklé dilema trhu práce – tedy zda vzít absolventa bez praxe či praktika bez znalosti nejnovějších trendů a cizích jazyků – již zcela mimo diskusi. Zmizí jako mýtus, který již neplnil svou funkci.
Kvantitativní a kvalitativní šetření „Analýza postoje vzdělavatelů a zaměstnavatelů k uznávání neformálního vzdělávání“ bylo realizováno v červnu a červenci 2011 mezi zástupci českých zaměstnavatelských a vzdělavatelských subjektů. Celkem 25 subjektů v kvalitativní části a 200 subjektů v kvantitativní části výzkumu bylo vybráno na základě předem daného klíče. Zaměstnavatelé zvolení pro sběr dat zastupovali primární sektor (5 %), sekundární sektor (39 %), terciérní sektor (24 %) i kvartérní sektor (32 %). Vzdělavatelské subjekty byly reprezentovány středními školami (50 %), vysokými školami (10 %) a vzdělávacími agenturami (40 %). Vybrané organizace či instituce pocházely z některého z pěti vybraných krajů České republiky (Pardubický, Olomoucký, Vysočina, Praha, Moravskoslezský). Výzkum byl realizován společností PROCES, Centrum pro rozvoj obcí a regionů, s. r. o. a Národním institutem dětí a mládeže v rámci projektu Klíče pro život.
Mgr. Tomáš Machalík, Ph.D., odborný manažer projektu Klíče pro život
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.